Nazdárek! Zdraví vás Kašpárek!

Mluví o  sobě jako o  loutkohercích amatérech, některé se styděly tak, že by před lidmi nikdy nevystoupily, jiné se považují za technické antitalenty. Přesto téměř po dvacet let dokážou rozesmát i  rozbrečet ty nejmenší a  možná i  větší.

Každé jaro jim loutky rozkvetou, herci zkouší v  péřových bundách a vystupují bez nároku na honorář, přesto každou sezónu zahrají šest pohádek.

    Ani loutky to neměly jednoduché. Po historii loutkového divadla v Lišově pátral Karel Malík. I když prošel kroniky a staré sokolské Věstníky, nenašel nic, co by osvětlilo, kdy se poprvé lišovské děti dostaly do spárů čarodějnic a čertů, kdy je z nich vysvobodil Kašpárek nebo Honza. První záznam našel z roku 1921, kdy s loutkami hráli dorostenci. Loutkové divadlo pak na několik let zcela zapadlo, znovu se začalo hrát na začátku třicátých let, ale během války se opět nehrálo. Po válce se sice nadšenci ze Sokola k loutkám vrátili, ale zrušením Sokola v roce 1948 se znovu ztížily podmínky, až i nadšenci přestali být nadšení. Obnoveno bylo až v roce 1978 ochotníky, kteří si pořídili nové marionety, nové pohádky i  nové dětské publikum. Po převratu v devětaosmdesátém znovu přestali vodiči vodit, mluviči namlouvat a loutky měly téměř čtyřleté prázdniny ve skladu pečovatelské služby. Až si na ně vzpomněla bývalá členka loutkového souboru Dana Strnadová: „Mně bylo líto, že ty loutky leží ladem. Oni jsou nádhernýýý! Jenže byly zavřený v  pečovatelce a  nikdo s  nimi nehrál. Takže jsme začaly oběhávat a  pustily jsme se do toho. A myslím, že to je dobře.“ 

    Příští rok už dvacátá sezóna. To by vám řekla každá členka souboru, tedy každý člen souboru. Protože s pěti ženami tu vodí a namlouvá čaroděje, lucipery i draky Jaroslav Pešek. A pak už jsou to samé ženy. Milena Čapková straší děti hlasem čarodějnice, a když na to přijde, tak i hodné babičky. „Já chodila už jako dítě do loutkovýho divadla s červenou malinovkou, to je moje srdeční záležitost!“ Jitka Hradilová má v malíčku Honzu i Škrholu. „Když slyším, že se ty děti smějí, že zatleskají, tak vím, že se to povedlo, to je ta největší odměna.“ Princezny a čerty vodí Lenka Matoušová a Daniela Herdová. „Holky mi řekly, jestli bych nehrála s nima. A protože jsem pro každou srandu, tak jsem s nima zůstala.“ A Dana Strnadová svůj hlas pravidelně propůjčuje Kašpárkovi. „Já jsem stydlivej člověk, tak jsem nejdřív jenom vodila, ale teď už mě stydlivost přešla.“ 

    Kašpárek partyzán a jedenáct stupňů. Těch jedenáct mají naštěstí nad nulou, ale i  tak si mi trochu rozklepala kolena zimou, když jsem přišla na zkoušku loutkohry o  Kováři a  čertovi do malého sálu v  kulturáku. Venku bylo sedm stupňů, tady o čtyři víc. Bundu si ale nesundávám, to ostatně ani jedna ze členek souboru. Jediný mužský zástupce dnes na zkoušce chybí, onemocněl. Zatáhnou vínový závěs, který má uprostřed obdélníkovou díru, aby bylo vidět na malovanou scénu. A  už se přede mnou prohání čerti a těší se, jak upečou princeznu v kotli pro hříšníky. Upřímně se bavím. Rozhodně netleskám ze slušnosti. „Pohádky jsme vyhrabaly v krabici a byly hrooozný. Třeba Kašpárek partyzán a podobně. Takže Dana Stnadů si to vzala za svý a postupně je přepisovala. Prostě hrůza, ono by to dnešním dětem ani nic neřeklo. A zjistili jsme, že když jsou děti aktivní, když třeba dupou, aby zahnaly čerta nebo jakoby tahají za provaz, aby Hnozu vytáhly z postele, tak že je to víc baví. Asi i proto je divadlo často úplně plný,“ vzpomíná Jitka Hradilová s úsměvem a přidává k dobru tři utržené nohy. 

    Když Kašpárkovi upadnou nohy. „Ještě že nás není vidět. Generálka klapne, jenže pak hrajete pro děti a najednou se stane, že čertům upadnou nohy nebo Kašpárkovi upadla noha. Děti se smály, no a  my jsme vzadu šílely. Třeba Kašpárek to zachraňoval tak, že řekl: ‚Jééé, děti, mně upadla noha!‘ Jenomže to když řekne jedna z nás ze souboru, další se začne smát, pak zbytek a už se nedá skoro hrát. No, ale zachránily jsme to. Takže se tam šáhne rukou, děti ji vidí, jsou překvapení, no, je to zábava.“ Loutky jsou krásné, mají velké oči. Svým výrazem mi některé připomínají Janinku z Trnkových Broučků. Celá loutka s vodícími nitěmi má přibližně metr a půl, z toho loutka je jedna třetina, ta mi je přibližně tak po kolena. Hůř už se odhaduje, kolik loutka váží a kolik tedy musí každý vodič jedinou rukou unést. Po debatě a nejrůznějších odhadech vezme Dana Strnadová do každé ruky po jedné loutce: „Kašpárek možná dvě, Honza může vážit tři až pět kilo, ale podle loutky. Když jsme hodně na jevišti, tak se pronesou. A protože my text čteme, tak si ještě držíme papíry, ještě musíme při tom pohybovat loutkou, je to občas náročný.“ 

    Držely jsme to jako prase kost. Lenka Matoušová vzpomíná, jak je před dvaceti lety učily vést loutky Milena Čapková s Danou Strnadovou, které už měly zkušenosti z předchozího souboru: „My jsme to držely jako prase kost. Takže holky nás učily, jak se vodí, jak se chodí, jak se kývne, jak se klekne, no lehký to nebylo. Praly jsme se s tím pěkně, nebylo jednoduchý sladit, aby princezna mluvila a přitom se dívala na děti a ne do zdi, aby si sedala přirozeně, aby to nevypadalo toporně. Ještě teď občas s nějakou loutkou bojujeme.“ Jitka Hradilová mi vysvětluje, že už ty samotné pohádky jsou psané tak, aby jedna loutka nemluvila moc dlouho, aby jich nebylo v akci tolik najednou, a když odcházejí ze scény, aby odcházely postupně tak, jak stojí a loutky se do sebe nezamotaly: „A to samý je s tím otáčením papírů, protože ten text je na A4, a když dojde text, tak musíte otočit. A to musíte zvládnout s tou loutkou v ruce. Ale Danuška Strnadů to píše úžasně. Takže ten, co hraje na konci stránky, tak mluví dlouho, aby si ten druhý stihl otočit. Je to prostě vymakaný.“

    Babinec a fernet pod stolem. Na zkouškách i  po nich je pořád veselo. Nejdřív baví jedna všechny ostatní, pak se přidá druhá, až je někdy musí ‚vedoucí‘ Dana Strnadová usměrňovat, aby vůbec něco nazkoušely. I když tvrdí, že jsou pěkný babinec, vycházejí spolu dobře: „Ale samozřejmě jsme ženský, takže občas se zabrblá, třeba já jsem takovej hádavej člověk, ale oni mě ukamenujou, že tohle teda neee. A ve finále je to tak, aby se to líbilo hlavně divákům,“ přidává k dobru Jitka Hradilová a ostatní se usmívají. I přesto, že v lednu odehrají stou pohádku, jsou některé členky před začátkem hry nervózní: „Já nevím, jestli to vůbec můžu říct, ale ten fernet dole v  tom skladu je právě proti tej nervozitě,“ směje se Jitka Hradilová. „Při zkouškách nervózní nejsme, ale před představením je nervozita vždycky. Ale není to tréma, jako že by se nám třásl hlas, to už dávno ne. Ale nejsou tam jenom děti, jsou tam i rodiče a v Lišově se všichni známe, takže oni ví, kdo to hraje.“ Několik let hráli loutkoherci v  domě s  pečovatelskou službou, tam ale měli malou scénu, ze které padali, a  tak kvitovali stěhování do kulturního domu. Tam mají prostornou scénu, sál s  výbornou akustikou a  hlediště s  pohodlnými sedačkami pro diváky. Horší je zázemí. V  sále se topí jen na představení, a  tak zkouší v péřových bundách. A samotný sklad v suterénu je provlhlý, plesnivý, a tak jsou i loutky s kulisami každé jaro plesnivé a nafouklé. „Naše kamarádka a bývalá herečka Věrka Pešková je po zimě opravuje. Oni se jim oloupou nosíky, všechno to dřevo se nafoukne a  nejde s  nimi hýbat, musí vyschnout, kulisy nám všechny plesnivý. Nám je to všem líto, protože ta loutka je drahá záležitost. Když to vidíte po té zimě, tak by člověk brečel. Čerti mají ty nosy zplesnivělý, no je to ošklivý.“ Sokolovna, obecná škola, pečovatelský dům, kulturák a …? Když mi to Jitka Hradilová vypráví, přidávají k tomu své i ostatní členky a zároveň se těší na příští sezónu. Město jim přislíbilo nové zázemí v  prostorách kina, které se má v  roce 2013 rekonstruovat. Snad se tedy nejen herci, ale také loutky, kulisy a diváci dočkají nového loutkového divadla. 

                                        A teď už nazdárek, loučí se Váš Kašpárek!

Mgr. Romana Kostohryzová, externí spolupracovnice