Vzpomínky na loutkové divadlo v Lišově

    Jak člověk stárne, stále častěji se věnuje vzpomínkám. Dávné časy svého mládí si dokáže vybavovat mnohem lépe, než události nedávné. Těch událostí se v životě seběhlo mnoho. Jsou mezi nimi takové, které utkví v paměti, jiné uletí beze stopy. Naše dětství a část mládí se obešlo bez televize, a přesto bylo plné krásných a zapamatování hodných zážitků. Vlastně možná právě proto.Vzpomínám, jak jsme se těšili do cvičení v sokole. Kolik se nás scházelo před starou sokolovnou a čekalo na svého cvičitele. Z té doby si ještě
pamatuji vyřezávaný nápis v horní části dveří „Paže tuž, vlasti služ“. Většina z nás brala to staré sokolské heslo za své. Chtěli jsme se jím řídit. Je tam dodnes. Jen jestli si ho někdo z dnešních sokolů ještě přečte.

    Sokol byl od svých počátků organizací, která spojovala cvičení těla s pěstováním morálních vlastností a rozvíjením kultury. Jednou z mnoha kulturních a společenských akcí bylo loutkové divadlo. O jeho počátcích se nedochovaly žádné záznamy. Pamětníci už také nežijí. Hledal jsem v zápisech z kronik a ve starých sokolských Věstnících a na některé údaje přece jen přišel. Nejstarší záznam je z roku 1921. Píše se v něm o dorostencích, kteří mají úspěch z provádění loutkových her a již dlouho baví dětské diváky. Bohužel,
věnovali se hře několik roků, ale pak jejich činnost ochabovala, až zcela ustala.

    Divadla si pak dlouho nikdo nevšímal a tak celé zařízení zchátralo. Jeviště i kulisy rozbité, loutky poztrácené a ty, co zbyly, se spíše podobaly hadrovým panákům. Zdálo se, že po loutkovém divadle se slehla zem. Dva roky se nic nedělo. Pak si několik starších členů Sokola připomnělo, že by bylo třeba připravit nějaký program pro děti, který by je přitáhl k sokolské organizaci. Sehnali další zájemce a tu loutkovou spoušť začali dávat do pořádku.
Připravovali se na vystoupení před veřejností.

    V září 1931 byl výborem Sokola zřízenloutkářský odbor. Jeho předsedou se stal František Faber. Členové: Čábela, J. Faber,Kaštánek, Hartl, dorostenci Petroušek, Havlíček a Weinzetel a sestra Čejková. S chutí se pustili do práce. Nechali vyrobit nové divadlo o rozměrech 250 x 120 cm. Opravili a vyrobili kulisy, nakoupili nové loutky 50 cm vysoké. Peníze získali z vlastních prostředků, z výtěžků ze studentského divadla a z darů. Hrálo se ve sborovně sokolovny. Pořádek a čistotu udržovali členové sami. O rok později podával bratr Faber na valné hromadě obšírnou zprávu o činnosti odboru. Ve zprávě píše, že divadelníci pracovali po celý rok dobře. Bylo to hlavně zásluhou studentů a jejich nadšení. S chutí a veselostí nacvičovali a hráli představení. Zajížděli i do okolních vesnic. Celkem sehráli 18 představení, která navštívilo 1755 dětí. Na vstupném
vybrali 844 Kč. Vybrané peníze sloužily provozu divadla.

    V té době bylo divadlo přemístěno na jiné místo v budově sokolovny. Stupňovité hlediště zabíralo největší místnost. V té menší stálo jeviště s malou galerií pro vodiče. Třetí sloužila jako sklad loutek. Později zde vybudovali loutkáři rozhlasové zařízení a mluviči odtud mluvili jednotlivé role. To vyžadovalo dokonalou souhru, aby se náhodou nestalo, že z reproduktoru mluví loutka, která na jevišti není. Občas se to povedlo.

    Další zprávu máme z roku 1933, kdy sehráli loutkáři představení Do Prahy za prezidentem, doplněné přednáškou o prezidentu Masarykovi.
    O další činnosti loutkového divadla se zachovalo několik fotografií a zpráva z roku 1938 ve Věstníku o tom, že valná hromada zvolila novým předsedou loutkářského odboru bratra Jakuba Čábelu.

    Přišla válka a s ní mnohá omezení i v kulturní činnosti. V knížkách loutkových her, které jsem si prohlížel po válce (můj otec byl také členem souboru) si zařádila cenzura. Nesmělo se používat pojmenování vůdce ve spojení s loupežníky. Bylo tam i mnoho dalších škrtů,ale ty si již nepamatuji.

    Po válce se hrálo dál. Stal jsem se pravidelným návštěvníkem. Mám v mysli mnoho her. Nejraději jsem měl Kašpárka, kterého výborně mluvil Jan Novotný. Také si vzpomínám, jak jsme se třásli, když drak unášel princeznu, když čerti s děsným vrčením a brbláním vlétali na jeviště. Provázelo je hřmění, které některý z vodičů vytvářel třesením plechové desky. Naštěstí se vždy objevil Škrhola, Honza nebo nikdy neporažený Kašpárek. Téměř každou neděli viděly lišovské děti své oblíbené hrdiny nebo obávané nepřátele. Své prožitky
dávaly hlasitě najevo, a tak byla v hledišti často vřava větší než na jevišti.

    Nastal rok 1948, brzy na to zrušení Sokola.Tím aktem mnoho členů přestalo pracovat. Jak to bylo s loutkovým divadlem? Mnozí z herců pokračovali v práci dál. Ještě několik let setrvali se svými loutkami a diváky. Když odešli, našlo se vždycky několik nadšenců, převážně mladých, a ti hráli, aby bavili děti i sebe. Nikdy však dlouho nevydrželi. Našli si jiné zájmy a muselo se čekat na novou partu.Činnost pomalu slábla, až docela skončila.

    Tak to trvalo až do roku 1978, kdy nastoupila nová skupina pracovitých
a průbojných ochotníků, kteří se museli vyrovnat s mnoha problémy. Poznali totiž, že v budově sokolovny se pro všeobecnou zchátralost hrát nedá. Pustili se tedy do hledání nového místa. V té době byla prázdná budova bývalé obecné školy u kostela a tam jim národní výbor přidělil jednu velkou místnost. Nejdřív rozebrali jeviště i hlediště vsokolovně. Podle vyprávění pamětníků se při tom tak zašpinili, že se nesměli vykoupat ani v Horním, aby rybník nezamazali.
Přemohli všechny těžkosti a ani ne za půl roku nacvičili a zahráli první
pohádku před zaplněným hledištěm. Vedoucím tohoto souboru se stal Josef Fuksa. Soubor měl třináct až patnáct členů, zapálených do loutkaření a toužících po úspěších, a tak se zúčastňovali soutěží. Vzhledem k malé pohyblivosti starých loutek nesklízeli zpočátku příliš úspěchů. Ty se dostavily
po zakoupení nových marionet z umělecké dílny v Únavově, kde se vyráběly loutky pro televizní večerníčky. Potom se dostavily i úspěchy největší - vítězství na okresních setkáních souborů. Pan Miroslav Fuksa byl vyhlášen nejlepším vodičem loutek na jihu Čech a paní Jana Zatloukalová zvítězila namluvením hlasu
princezny ve stejné soutěži.

    Asi v polovině osmdesátých let nastalo opět stěhování. Tentokrát do domu pečovatelské služby. Hraní vyžadovalo stále více času - hledání pohádky, příprava loutek a kulis, zkoušky, představení. Aby využili nacvičenou hru co nejvíce, vyjížděli loutkáři hrát do okolních vesnic i do vzdálenějších míst -
do Trhových Svinů, Borovan, Ledenic, Třeboně, Veselí nad Lužnicí, Milevska..

     Tak jako při každé činnosti zažívají lidé různé příhody, mají na co vzpomínat i loutkáři. Vyprávějí, jak vyzdobili stěny jeviště starými loutkami. Děti si je prohlížely, vymýšlely pro ně uplatnění, dobře se bavily. Čert visel blízko dveří. Když účinkující nahlíželi do hlediště, všimli si jednoho z chlapců,
jak podivně se chová. Při vstupu do hlediště musel projít kolem toho čerta. Zřejmě se ho trochu bál, protože se dveřmi protahoval se zády přitištěnými ke zdi a očima upřenýma na tu černou, chlupatou a rohatou postavu. Takový příchod se opakoval stále znova. S čertem se neskamarádil.Loutkáři uvažovali, že by jednou mohli zahrát nějakou pohádku bez čertů, čarodějnic, draka či jiných strašidel, aby se děti nebály. Takovou hru našli a nacvičili. No a ten bázlivý chlapec byl první, který se po čertech sháněl.

    Hodně staří lidé jsou často jako děti. Tak loutkáři dohodli s vedením Domova důchodců na Dobré Vodě několik představení a opět měli úspěch.

    Po sametové revoluci došlo k obnovení Sokola a jeho majetek mu byl postupně vrácen. Rovněž loutkové divadlo. Než skončila úřední jednání, uplynula dlouhá doba. Divadlo zatím nehrálo. Starý soubor skončil.

    Naše divadlo je však, zdá se, nesmrtelné. Díky člence bývalého souboru paní Daně Strnadové a několika dalším ožilo a v roce 1993 se opět rozzářily dětské oči při první pohádce. Následovaly další a další. Po roce 2000 začaly přípravy na přestavbu domu pečovatelské služby a soubor se musel opět stěhovat. Tentokrát do společenského domu. Na nové prostředí si zvykali herci i děti. Diváků neubylo. Hlediště je krásné, návštěvníci sedí vpohodlných křeslech. Hůře jsou na tom účinkující. Před každým představením musejí
jeviště postavit, po představení rozebrat a uložit do vlhkého skladu, kde trpí loutky i kulisy. Rozhlasová aparatura je zastaralá a zvukové i světelné efekty by potřebovaly vylepšit. Díky obětavosti a nadšení účinkujících však divadlo hraje a má udiváků úspěch.

    Všichni věříme, že děti budou mít stále před očima své hrdiny, kteří chytrostí i silou paží porazí zlé a kruté protivníky jak mezi lidmi, tak i mezi nadpřirozenými bytostmi. A proto ať žije Kašpárek, hrdina našeho
dětství!

                                                                Karel Malík .